Medici na výpravě na Blog.cz

Cesta proběhla celkem bez problémů. V autobuse se nás jednu chvíli snažili uvařit, ale pak se asi rozhodli změnit jídelníček a cestující z něj škrtli puštěním klimatizace.
Do Istanbulu jsme přijeli nad očekávání brzy, to je asi ve čtyři hodiny ráno. Naštěstí jsme dorazili na evropskou stranu, a tak nebylo zapotřebí použití lodě. Nastoupili jsme tedy do taxíku, který se nás vzápětí snažil zbavit. Mosty přes Zlatý roh byly zavřené. Vysadil nás tedy u univerzity, prej že je tam ostraha, tak abychom se nebáli. El Capitano s Al-Gabrou se již po několikáté hlasitě dožadovali pohádky (Karla Maye). Před tímto utrpením nás zachránil okolojdoucí taxikář, který nám nabídl odvoz za slušnou cenu i přes zavřené mosty = objížďkou. Most nám akorát před nosem otevřeli, takže to ani nebylo potřeba.

Největší radost z našeho příjezdu měli, jak jinak Utku a jeho spolubydlící. Jakpak by taky ne. Jak byste se tvářili vy, kdyby vám v půl páté ráno zazvonila u dveří banda s velkejma krosnama a cpala se vám do bytu. Otevřel nám Erkan. Na Honzův dotaz, jestli si ho pamatuje reagoval: "I can´t see you", a odešel do postele. Druhý den nám vysvětlil, že ten večer byl po kalbě, ale že to jinak nešlo. Utku na žádné párty nebyl a přesto vypadal ze všechn nejhuře, poté, co jsme ho vytáhli z postele. Rozložili jsme si krosny, kluci nám ustlali v jednom pokoji a šlo se do hajan. Chudáci museli pak ráno vstávat do práce a my si pěkně chrupkali.

Děti se vracely už ze školy, když my se konečně vykopali a vyrazili do města. Naším cílem byl Spice bazar. Tam jsme dokoupili potřebné dárečky a rozdělili se na dvě party. Parta šíšová a parta do Sultanahmed. Hádejte která byla která. Večer jsme se setkali s Utkem a šli na pivo povyprávět pár našich zážitků. Skončilo to i u tančení (na diskotéku jsme moc vybavení nebyli, s tím se při balení moc nepočítalo, ale v kraťasech se taky dá pařit).

Utku druhý den musel do školy, ale nebyl schopný na tu 11 vstát. Nakonec to stihl až v 1 hodinu. My jsme si potom sbalili svých pět švestek a vydali se na letiště a konečně po měsíci domů. Nebylo to tak lehké, jak by se na první pohled zdálo. Přestupovali jsme zase ve Vídni. Problém byl v čase. přílet večer, odlet/odjezd ráno. Tak jsme strávili sladkou noc v letištní hale. Říkali jsme si, že v Praze bychom měli strávit noc ještě na vlakovém nádraží, abychom to měli komplet. Gábi s Honzou si ustlali na lavičce restaurace. další lavičky už byly plně obsazené, tak my zbývající jsme si zalezli dou koutku pod stůl, kde jsme si rozložili karimatku a spacák.

Přestup se obešel bez dramatických situací,jako tomu bylo při opačné cestě,a kluci se bez problému dostali na nádraží. Odjížděli v době, kdy my jsme přistávaly v Praze. Tak skončila naše komedie. Bylo to dlouhé, intenzivní a bylo toho dost.

Tímto se s Vámi loučíme

Vaše bludná čtyřka

(El Capitano, Al-Gabra, Agha Ab Mashuge Faribande Moris Turkobijce, Miluně Géťa)

Přááátelé, stala se hrozná věc. Náš deníček jsme zapomněli v Istanbulu u našeho kamaráda:(((( Jeho cena je přímo nevyčíslitelná a tak doufáme, že se brzy najde a dostane k nám do Čech, abychom mohli doplnit příhody ze zbytku našeho úžasného výletu. Pár věcí k vyprávění ještě je.

Snad brzy

Vaše bludná čtyřka

P.S. k doplnění zbývají dva články a to je Tabriz a přechod hranic. Kdo si počká, ten se dočká (snad)

Shiraz - den prvni

Behem cesty do Shırazu jsem zasil opravdu dlouhy sladky moment. Asi pul hodiny po porvni zastavce se mi zaclo chtit na malou. Za dalsi dve a pul hodiny uz jsem se svijel na sedacce a busil hlavou do operadla, zatım co ostatni v poklidu spali. Kdyby jsme jeli jeste o pul hodiny dele, jsem si jısty, ze by to odneslo sedadlo.
Do Shirazu jsme dorazili ve 3:30 rano. Honza Sipek poslal k sipku obvykle taxıkare. Zacli jsme hledat misto ke spanku. Kolem polehavalo mnoho lidi na zemi a na lavickach a tak jsme se rozhodli k nım pridat. Nasli jsme si 3 volne lavicky a slo se na kute. Ostatni si lehli prakticky tak, jak prisli, jen ja byl luxusak vyndal jsem si karimatku, aby me z lavicky nebolely zada, a spacak, aby nebyla kosa. Opravdu jsem nelitoval, zvlast Geta vypadala jak kus zmrzleho toho, ... ledu. Bezdomovci jedna radost.
Rano me vzbudil chlapik, ktery pomoci hadice cistil zem pod moji lavickou. Peta mela na krosne vzkaz od nocniho kolemjdouciho s kontaktnimi udaji a nabidkou pruvodcovstvi po İranu. V blizkem bistru jsme si dali mleko a kafe a k snidani podrazku s marmeladou. Po snidani nas odchytil ridic taxiku Farhad. Nabidl nam podle me hodne slusnou cenu za prakticky cely den vozeni po pamatkach, a tak jsme nakonec prijalı. Zavazadla jsme hodili do nadrazni uschovny.
Farhad nas zavedl ke svemu autu. No - autu, byla to fakt poradna troska, znacka odhalit nesla, okynka nesla stahnout a ddozadu jsme se vesli opravdu jen tak tak. Interier zdobila jakasi vypelichana kozesina a zvuk motoru pripominal umirajiciho tuberaka. Ale jelo to. Farhad byl celkem milej a celou cestu ucil El Capıtana slova ve farsi a pozdeji ho z nich zkousel. Kdyz nam pak prozradil, ze ridi jen pres leto a zbytek roku uci Koran a farsi, bylo jasno. El Capitanovi delalo nejvetsi problem ve farsı slovo pro kukurici - zorat.
Cesta do 50 km vzdalene Persepole se malınko protahla, zdalo se totiz, ze nas za chvili zacnou predjizdet i cyklisti. Ale nakonec jsme se na misto preci jen dostali a vsechno to cekani se vyplatilo. Perasepole byla uzasna a urcite se dostane do mych top 10 zazitku. Prochazeli jsme se skoro dve hodiny mezi obrovskymi sochami, sloupy popsanymi klinovym pismem a prochazeli velkymi branami, kudy pred nami chodili takovy frajeri, jako Dareios II ci Xerxes. Vsude bylo plno bas-reliefu a celek pusobil opravdu majestatne. Ani se nam nechtelo pryc, ale cekala na nas jeste dalsi zastavka, na kterou jsem se tesil jeste o trosku vic - Naqsh-e Rostam.
Cestou k nım jsme kratce zastavili u Naqsh-e Rajabu, ale to byl slaby odvarek toho, co nas cekalo. Naqsh-e Rostam - hrobky, ve kterych jsou pohrbeni 4 velci persti kralove: Dareios I, Dareios II, Xerxes a Artaxerxes. Jsou vytesane vysoko nad zemi v kolme skalni stene. Kralove se zde nachli ulozit po smrti a supi ozrali jejıch kosti. Vyznavali totiz zoroastrianskou viru. Bylo to uzasne a nevım jak ostatnı, ale pro me to byla nejlepsi pamatka z cele vypravy.
Dalsi zastavka bylu Pasargady. Kazdy jıny den by urcite staly za to, ale po pamatkove nakladacce od Persepole a Naqsh-e Rostamu jsme byli az moc prisni. Hrobka Kyrose Velıkeho nebyla spatna, ale zbytek uz nas prilis nebavil.
Cestou zpatky Farhad zastavıl u prodavace hroznu a koupıl nam poradny trs vina. Auticko pak odmitlo vyjet dal, ale po par minutach premlouvani zase naskocilo a frceli jsme dal do Shirazu. El Capitan byl cestou jeste prezkousen z farsi. Farhad nas jeste z nadrazzı dovezl k hotelu. El Capitan zkoumal jeden, ja s Miluni druhy hotel. Pak jsme se dohodli, ze pujdeme do lehce levnejsiho, ktery videl El Capitan. Po kratke navsteve jsme se rozhodli ze ten druhy hotel byl o mnoho prijemnejsi a prestehovali jsme se. Coz majitel prvniho hotelu nesl celkem nelibe a nakonec i smlouval.
Uz se blizila noc a tak jsme vyrazili na bazar. Cesta vedla kolem mestske pevnosti, jejiz jedna vez je naklonena podobne jako je naklonena vez v Pisse. Na bazaru jsme nakoupili par darecku a Honza s Al-Gabrou se pokouseli najit ajovnu se sisama. Nasli jednu ve ktere si El Capitan liboval. Potkali zde i mistni studenty, kteri jim sisu nakonec i zaplatili. Ja s Miluni jsme sli hledat cofeenet, coz se nam po mnohem vyptavani podarilo a konecne jsme prepsali cely Damavand, ktery El Capitan teprve teh den dopsal. Je to lenoch lenosny.

Shiraz - den druhy
Rano mi nebylo moc dobre a tak jsem se rozhodl, ze tentokrat prochazeni vynecham, koupi si mlicko a zakempim to v posteli s knizkou. Bylo to fakt prijemny. Ostatni vyrazili k pamatniku Hafeze, mistniho basnickeho Karla Gotta, kde se jim pry velmi libilo. Je to pametni kamen s vytesanym textem jedne Hafezovy basne, ktery je kryty peknym altankem. Altan je ukryt v zahrade a navstevuje jej spousta İrancu.
Pak vyrazili nakupovat na bazar a kdyz se vratili, vsichni jsme se sbalili a sup na nadrazi na autobus do Tabrizu.

Vystoupili jsme na nadrazi do spalujiciho zaru a hned se na nas jako obvykle vrhli motorizovani supi (= taxikari). Zacli do sebe strkat a ruzne prenaset El Capitanovu krosnu, coz jsme brzy utli a nastoupili do rozumne draheho taxiku. Odvezl nas na namesti na okraji centra Yazdu, kde se nas brzy ujal anglicky mluvici tourist guide plny vedomosti = vedel, ze CSR se rozdelila. El Capitan se jal prochazet blizke hotely a ja vyrazil s dalsim irancem zijicim v Australii obhlidnout hotel o kousek dal. Nakonec jsme vybrali nejlevni guesthouse a ubytovali jsme se. Po kratkem odpocinku jsme se vydali hloubeji do centra. Prvni pamatka byla budova slouzici pro smutecni ritualy na pamatku imama Hosseina, ktery zemrel mucednickou smrti, zabit v pousti sunnity, coz mistni shiite dodnes oplakavaji. Po kratkem nakupovani jsme meli v planu vyrazit do blizkeho Muzea vody, ale cestou jsme narazili na Saheb A Zaman Club Zurkhaneh, kde se provozuje mistni tradicni sport. Zaplatili jsme vstupne a hodinu sledovali iranske cvaliky, jak poskakuji do rytmu hudby, kterou mistni pevec produkoval s pomoci bubnu. Mel volume na repraku na max a pripominalo to zpev muezzinu z minaretu. Cvicenci hopkali, machali palicema a posilovali se stity a do toho obcas neco vykrikli. Tento sport se nejspise puvodne vyvinul z vycviku perskeho vojska. El Capitan trefne poznamenal, ze uz se nedivi ze arabove tenkrat persany tak smetli. Nase srdce si ale ziskal asi stopadesatikilogramovy tloustik, ktereho jsme rychle prekrtili na "Sadlo". Sadlo dorazil az po pulhodinove rozcvicce, zrejme ho zdrzelo nekolik kebabu. Nasoukal se do trikotu a zdobenych kalhot a pridal se ke cvicicim. Podivny aerobik vsak provadel opravdu stridme. Misto cviku spis lehce kyval tu rukou a tu nohou. Po patnacti minutach to vzdal a vydal se na lov dalsich kebabu. Po skonceni cviceni jsme byli vpusteni na strechu domu, kde byli k videni 4 moc pekne vetraci veze (badgirs). Dum totiz slouzil jako vodarna a veze vodu chladili. Nakonec nas pustili i dolu do podzemi, kde jsme okoukli byvalou vodarnu. Na ulici jsme zjistili, ze muzeum uz nestihame a vyrazili jsme pomaloucku k domovu. Jeste si nas odchytl mistni ridic a procvicil s nami anglictinu. Doporucil nam par pamatek v okoli, vcetne "beautiful" mesity blizko namesti. Kupodivu nechtel love. Fesenjun - jak rekl El Capitano: zklamani tydne - jsme si dali v restauraci v odlehle casti bazaru. Donesli nam ryzi a na druhem taliri cosi, co se neda popsat jinak nez prujem. Nechutnalo to tak spatne jak to vypadalo, bohuzel cena byla astronomicka. Mozna nase nejdrazsi jidlo. Navic obsluha byla rychla jako mrtvej kun bez mozku. Den 2. Hned po ranu jsme zase vyrazili do centra. Al-Gabra sla koupit neco na zub a my ostatni jsme opet zamirili k budove slouzici k oslavam imama Hosseina a vylezli jsme na jeji strechu. Byla to dalsi Star-Wars strecha s peknym vyhledem na stare mesto plne badgir. Ja a Geta jsme pak jeste nakoukli do vcera inzerovane beautiful mesity, ktera byla hnusna. Pak jsme se srazili s Al-Gabrou a dali si snidani (podrazka se syrem). Cekalo nas Muzeum vody. Dost jsem se tesil - v Lonely Planet psali, ze je "impressive". Mno, ve skutecnosti to zas az takovej zazrak nebyl, ale meli tam pekne fotky z qanatu (=podzemni tunely vedouci vodu do mest z poustnich rezervoaru) a taky zajimavy vodni hodiny. Al-Gabra dostala pozvani na drink, ktere odmitla. Dalsi nas cil bylo Alexandrovo vezeni, ktere ve sve basni zminil Hafez, ktery napsal, ze ve studni tam Sasa Veliky veznil sve nepratele. Ve strasnem horku jsme se tam doklopytali pres moc pekne stare mesto tesne pred zavirackou. Jen madrasa s dirou v zemi a par obchody se suvenyry - nic uzasneho. Zato blizka patecni mesita stala za to. Kecam - nestala, stejna jako X mesit pred ni. Ulicky stareho mesta ale byly skvele. El Capitan si dal k obedu burger s velbloudim masem, ktery mu velice smakoval. Koupili jsme si k obedu jeste dva melouny a nasli si misto ve stinu celkem impozantnich mestskych hradeb. Bohuzel byly z vetsiny zakryte stromy a neslo se dostat na ne ani za ne, takze fotky nebudou nic moc. Behem zrani melounu jsme se rozhodli, ze dalsi den vyrazime na Chak-Chak - vzdalenou vesnici s fire templem. Diky tomu jsme vynechali fire temple v Yazdu a vyrazili do hotelu na potrebny odpocinek. Vecer jsme sli na bazar. Nic moc jsme nenasli, ja pak vyrazil do cofeenetu, kde ostatni byli o den drive. Ti se vydali hledat cajku s vodnicema - neuspesne. El Capitan si nedobrovolne zopakoval zakladni vedomosti o vodnicich, kdyz si chtel tabaky v mistnim obchode se sisami. Al-Gabra se chtela s El Capitanem vsadit, ze kdyz si oblece jeji tanga (cista), ona bude 24 hodin nosit jeho smradlave ponozky. El Capitan vymekl a chtel odklad rka, ze jeho ponozky nejsou dostatecne smradlave, pac je pred par dny pral. Uvidime jak se to bude vyvijet dal. El Capitan od te doby nosi jen jedny ponozky a pripravuje je na sazku. Den 3. Po snidani jsme se opet ponorili do shaneni motorizovanych supu. Nekolik jsme odmitli a nakonec se slitoval jeden pan a odvezl nas na okraj mesta a domluvil s taxikari jeste unosnou cenu. Smer Chak-Chak. Sedel jsem za taxikarem a po kazdem jeho zvednuti ruky me spolu s vetrem z otevreneho predniho okynka ovival i smrad z jeho zpoceneho podpazi. Odvezl nas do asi 70km vzdaleneho Chak-Chaku. Byla to vesnice hluboko v pousti. Rozestavena na uboci strmych skalnich utesu. A byla uplne prazdna. Jediny zivy clovicek byl mistni zoroastriansky spravce fire templu. Byla to celkem mala budova prisedla ke skale, postavena na ochranu zoroastrianske svatyne ve vyklenku skalniho srazu. Po mnoha mesitach to byla vitana zmena. Ale nejlepsi na vesnici byly vyhledy na okolni poust a skaly. Honza a Gabca jeste pokecali s mistnimi turisty a uz jsme se ritili zpatky do Yazdu. Po navratu jsme sli asi hodinu mestem v nejhorsim vedru a prakticky jsme nepotkali stin. U naseho hotelu jsme si dali Chorest. Al- Gabre se udelalo nevolno, ale odpocinout si prilis nestihla - museli jsme vyklidit pokoj. Taxikem jsme odjeli na nadrazi a tam si koupili jizdenky. Jelo to za skvelych sest hodin. Takze jsme si sedli v hale a chrneli, cetli si, nebo se cpali bonbonama az do deviti do vecera, kdy jsme odjeli smer Shiraz.

Do Esfahanu jsme prijeli v tom nejvetsim hicu- kazdej rozumnej Iranec je v te dobe zalezli doma. I obchody jsou zavrene. Zdarne jsme se dopravili taxikem k hotelu. Uz nejsme takovy naivky jako na zacatku a tvrde s taxikarem smlouvame. Obcas se o nas skoro poperou, kdyz nekdo nabidne lepsi cenu. Gabca se diky sve blondate hrive a modrym kukadlum dela vsude kamarady. Kazdou chvili ji nekdo zastavuje a dava se s ni do reci. Ne jinak i v Esfahanu {i na nadrazi s krosnou na zadech].
Hotel, ktery jsme si vybrali, byl uveden v lonely planet jako nejlevnejsi - jak jinak {pozn. El Capitana: byl to ten nejdrazsi hotel, ve kterem jsme v Iranu bydleli}. Majitel byl protrely obchodnik s mnoholetou zkusenosti s turisty = umel anglicky.
Esfahan nemuze asi zadny turista vynechat. Jak jsme pozdeji zjistili, byl hotel batuzkarema nacpany. Nebyl uplne levny { pozn. El capitana: byl kurva drahy}, ale byly tam mekke postele- asi poprve za celou dobu. Obzvlaste Gabca si v tomto ohledu libovala.
Po kratkem slofiku jsme vyrazili do mesta. Narazaili jsme na nekolik samozvanych pruvodcu. V parku, cestou na Imam Khomeini square, se k nam jeden pridal. Anglicky umel prd, spis tak mumlal a vylozene nas nechal si vybirat cestu { prej ironie}. Tahal nas za loket sem a tam.
Imam square bylo velkolepe. Druhe nejvetsi namesti na svete {hned po tom v Pekingu }. Nasemu "pruvodci" jsme zkusili uteci do ALi Qapu palace. O penize si rekl velice kulantne: "Mr. I go to for sandwinch" , a nastavil dlan.Honzik ho poslal konecne do haje , ze sandwich si musi koupit sam.
Kdyz jsme dosli k rece, tedy ke korytu reky, voda totiz kamsi utekla, zacalo se stmivat. Gabca uz mela usoupany nozicky, a tak jsme ji nechali v parku u mostu a sli okouknout krasu ostatnich mostu pres vyschlou reku Zaiandeh. Musim rict, ze parky okolo reky byly hezci nez perske zahrady. Mosty byly velmi libezne {pozn: el capitana: z prekladu do obecne cestiny : byly fakt pekny}. Cestou zpatky jsme vyzvedli Gabcu, ktera mezitim udelala ochutnavku mistni zmrzliny. V hotelu jsme si zvlhcili vzduch rozvesenim vypraneho pradla {nekteri} a sli do mekouckeho loze spinkat.

Rano nas vzbudilo cinkani a hlahol {pozn prekladatele el capitana: ve staroceskem slovniku se jiz tento vyraz nevyskytuje} za oknem, kde se podavala snidane. Svazi a odpocati jsme si sli naprat pupky. Plni ocekavani, co za mnamku nam mistni nachystali. Byl to caj, vajicko, maslo a kousek podrazky s dirama. Takze nam marmelada tekla po stole misto do pusy. Veci jsme si schovali v mistnim hotelovem kamrliku, vecer jsme chteli odjet do dalsi destinace.
Vyrazili jsme na tour, jak nam doporucovali v LP.Zacinala i Hakimovy mesity. Tam nas capnul deda, ktery nas zavedl dovnitr. Podelil nas susenkou {mne ji nacpal az do krku}. Gabca si ho chtela se mnou vyfotit, a tak take ucinila. Pote nastal kamen urazu, Starousek si zacal rikat za fotku o dolary. Kdyby nebylo te fotky dali by jsme mu prd {pozn. el capitana: Dostal by hovno} , ale takhle jsme mu dali nejaky baksis. Radeji jsme sli pryc , protoze se zacal dozadovat pridavku {dostal 10 000rialu}.
Namirili jsme si to na bazar. Gabi porad koukala po suknich, zadnou s sebou nemela a kalhoty nejsou uplne vhodny odev. Rozhodly jsme se odlozit kluky v cajovne {pozn. El capitana: Byl to muj napad. , pozn. Peta : keca, pozn el. capitana: ale houby s octem, pozn. Gabca: proste jsme je odlozili do detskeho koutku, pozn . Turkobijce : Vsichni jste mimo , jenom ja jsem letadlo viiiiiiiii} a jit shanet sukni samy. Par vynikajicich ulovku jsme skutecne objevily. Zejmena, kdyz na sebe Algabra nevlikla sedou sukni s bronzovyma zaclonkama , mohla jsem puknout smichy.
Chlapci se mezitim v cajovne pekne zkourili {pozn. el capitana: ono to ani nijak neslo za tech 12 000rialu {15.5kc za vodni dymku}} a nasli si kamarada. Toho uz jsme my nezastihly, ale meli mu dat vedet az budem zase pohromade, ze je chce videt. V cajce vedle nas sedel byvaly ucitel, ktery se s nama dal do reci. Doporucoval nam zelenou kejdu, kterou jedl, a pak ze nam ukaze nejaky pamatky. Zavedl nas k Aliho mesite s nejvyssim minaretem v Esfahanu a naproti do mauzolea Harum Vilayeta. Hezky o nem mluvil a vysvetloval nam , co kde je. Od pani , co se tam modlila, jsme dostali bonbon a sli ven, tam jsme se s ucitelem chteli rozloucit. On na to , ze sbira penize ruznych statua chtel po nas nejakou ceskou bankovku. Acho jo. Dali jsme mu 120 kc.
Sit na mobilu tentokrat vypovedela sluzbu Honzovi , a tak jsem Farhadovi {kamos z cajovny} musela napsat sama. Sli jsme smerem k tecce, kterou nam nakreslil do mapy v pruvodci, kde mel mit kramek. Po nekolika sms nas vyzvedl pred Hakimovo mesitou. Pozval nas k sobe domu, kde jsme poznali jeho zenu a deti a dostali obed- dnes jiz druhy {po drobnem felafelu na bazaru}, ktery se sestaval ze tri chodu meloun vodni, chorest {maso v omacce s cockou], meloun zluty , pak nas nalozil do auta a ze nam ukaze Esfahan. Potesil Algabru a vzal nas do patecni mesity- nejvetsi mesitav iranu. Algabra a El Capitano opet pozovali na fotky mistnim turistum. Farhad moc anglicky neumel, ale proti ostatnim to docela slo, a tak jsme se s pridavkem rukou a nohou vzdy nejak domluvili. Nasledne nas vyhodil u hotelu , ze si pro nas za hodinu zase prijede. Bylo moc hic a tudiz cas na odpoledni slofik. My to vyuzili k ochutnavce mistni zmrzky {pozn. turkobijce :pokydala si cely obleceni a oblicej}. Farhad, jak jsme se pozdeji dovedeli, pracoval. Vyzvedl nas skoro presne, mel zpozdeni jen 10minut. El Capitan mu daval 49minut {pozn El capitana: puvodne jsme rikal 30-60minut, ale na servani a nalehani okouzlujiciho milence Turkobijce jsme to musel specifikovat}. Chteli jsme pak na dalsi zmrzku, protoze Turkobijce se ji hlasite dozadoval. Ujizdeli jsme autem ke tresoucim se minaretum. Cestou nam nabizel susene a solene tresne- bylo to fakt divny. Minarety byly bohuzel uz zavrene. Jako dalsi destinaci jsme nominovali zoroastriansky chram ohne. uz byla skoro tma, a tak jsme videli jen siluetu. Stala na skale uprostred Esfahanu, kdyz jsme se doplazili na horu {Algabra bosa, protoze mela jen plastovy cvicky} byla uz tma. Gabi si hned nahore nasla kamosku , ktera nam pozdeji nabidla , ze u ni muzeme prespat, coz jsme bohuzel odmitli, ze vecer odjizdime do Yazdu. Cesta dolu byla zvlaste pote, co pujcil Algabre boty a jeste ji je osobne nazul, aby nemusela bosa.Farhad dohopkal dolu jen ve fuseklych.
Posledni zastavkou na nasi prohlidce byla jedna pekna skala s jednim peknym parkem a s moc peknym vyhledem. Farhad si aktivne pri vzpomince na cajovnu pujcil od nejakych piknikujicich lidi sisu, abychom si taky mohli sluknout. Al-Gabra byla ten den jiz podruhe pochvalena, ze dobre kouri. (pozn. Enis: sisu).
Pred 22.hodinou nas Farhad vylozil u hotelu, rozloucil se a zanechal nas svemu osudu. My meli v planu vzit veci a ve 23:00 odjet do Yazdu.
Nejak se nam nedarilo sehnat taxik za slusnou cenu. Potkali jsme ale jednu milou divku, ktera mela tu smulu, ze si s nami chtela povidat a procvicit si tak anglictinu. Kdyz jsme se ji vyptavali, kolik stoji taxik apod. zacala nam taxi shanet. Moc to neslo. Nakonec nam jeji tatik nabidl odvoz. A tak jsme neodmitli a vystehovali z auta celou rodinu. Na nadrazi nas cekalo nemile prekvapeni. Autobus do Yazdu, ten posledni ve 23:00, je jiz plny. Tak co ted? Z nadrazi nas vyhodili. Sedli jsme si na lavicku na zastavce MHD a koumali. Jak jinak nez s jidlem v ruce. Primo pred nami se tahla velka fronta aut, ktera se jednou za cas hnula. V autech sedeli ruzni lide vsech vekovych kategorii, tak jsme si rikali, na co asi cekaji. Pozdeji vyplynulo, ze na benzin. Sli jsme se s Turkobijcem rozhlednout kolem, kde by se dalo prespat, abychom nemuseli zbytecne utracet za drahy hotel. V parku naproti jsme se snazili zeptat jednoho chlapka, kde je nejblizsi mesita. Tam by se melo dat prespat. Zburcoval kvuli nam pak pulku baraku a rukama nohama jsme se nejak domlouvali. Nakonec to skoncilo u kresleni. Nas neumely nakres mesity se nakonec ujal. Bohuzel nam sdelil ze vsechny mesity jsou uz ted zavrene. Podekovali jsme mu a sli jsme.
Ve fronte na benzin se s nami zacal bavit typek. Nakonec nam slibit, ze az natankuje, tak se pro nas vrati a hodi nas do parku, kde se da prespat. Hned pote co odjel, se pro nas vratil nas mesitovy pruvodce a ze mame jit s nim. Pochopil, ze chceme nekde prespat. Odvedl nas k nemu domu, nabidl caj a cekalo se. Na stole mel malej zbytecek whiskey a chlapek vehementne tvrdil ze v tom neni alkohol. Vubec jsme nemeli tuseni co se bude dit dal a uz bylo dost pozde. Jeho manzelka a sousedka na nas koukaly a nakonec nam zaply televizi. Po nejake dobe dorazilo par pribuznych. Dve slecny a pan. Jedna z nich umela par slov anglicky. Napsali jsme ji na papir, ze chceme zustat pobliz nadrazi, abychom rano mohli jet do Yazdu, jestli nevi o nejakem parku nebo miste kde by se dalo zustat. Pochopila to. Pak jsme se bavili o vsem moznem. Nejvic si to uzila Al-Gabra - mela se zhostit nelehkeho ukolu vysvetlit, proc neni vdana a jaktoze proboha jeste nema deti. Nakonec to skoncilo tak, ze jsme meli jet s nove prichozimi a prespat u nich. Nalozili nas do auta a i s krosnama nas na dvakrat odvezli. Cela kompanije se tedy presunula vcetna pana a pani domaci. My jsme se citili trochu divne a rikali si, co si o nas asi musi myslet. Dostali jsme veceri (jiz druhou) i pres nase vyrazne protesty, ze hlad opravdu nemame (cas cc. 1:30 v noci). Hodne nas zpovidali, taky dost vypraveli, teda spis jsme se o to vsichni snazili, jazykova bariera byla stale pritomna. Anglicky mluvici slecna mela dvoumesicniho chlapecka Amira Aliho a tak jsme meli o zabavu postarano. Probehlo i nezbytne foceni cele rodinky a fotky jsme jim hned postahovali do pocitace. Do postele jsme se nakonec dostali az ve 3:00 rano. Ubytovali nas ve spodnim patre, kde jim obcas prespava babicka. Jeste jsme shora slyseli hlahol a obcas padala nase jmena, to jak si o nas povidali. Uplne mrtvi jsme zalehli a hned usnuli.
Druhy den nam budicek zazvonil v sedm hodin. Nahore uz byli vsichni vzhuru. Dostali jsme snidani a pozvani na obed. To jsme odmitli, ze opravdu odjizdime do Yazdu. Hlava rodiny nas zavezla na nadrazi, kde jsme se rozloucili. El Capitan s Al- Gabrou jeli ve druhe varce. Dali jsme jim za tu noc nejake penize, aby jsme si nepripadali tak blbe. Vzali si je az kdyz jsme rekli, ze jsou na darek pro maleho Amir Aliho. Kdyz jsme se dostali na nadrazi, koupili jsme si konecne vytouzeny listek do Yazdu a nasedli.
ad ENIS: Cesta byla prakticky bez prihod az na to, ze dva iranci pozadali El Capitana, jestli by si zase nenasadil boty. Jo El Capitan, to je trida smradu XXXL. A toto jeste vylepsil a pochlubil se irancum, ze je z Ceske republiky. Uspesne tak reprezentoval nase luhy a haje. (pozn. El Capitana : nikomu sem se nechlubil, on se me ptal, todle vsechno je ucelova propaganda)

Rozdelili nas do dvou aut - v jednom jel Honza, Gabca a skopcak Nico. Ve druhem ja, Milune a druhy nemec Martin...brzy nam o sobe prozradil, ze studuje v Berline prava. Nas ridic byl docela veselej starej mladenec. Byl zrejme verny muslim a behem jizdy obcas pel mistni pisne o Allahovi... vetsinou to ovsem bohuzel neslo rozeznat od hlasiteho zivani.
Cca po 20 minutach jsme zastavili u pekne hnusne mesity, ze ktere byl nadseny nejvic ze vsech prave nas ridic. Byla nejaka novejsi, plna zrcadylek, coz me uplne nebere. Lepsi zazitek (pro me) byly povinne cadory pro holky. Moc jim to sluselo - vypadaly jako chodici zaclony. Vsichni jsme jeste dostali mistni posvecenou sul a kus latky, ktera ma lecit po prilozeni na bolave misto, ale myslim, ze jako kapesnik by se taky uzivil. Predal nam to mistni capek, ktery se nam pochlubil, ze drive pracoval v nabozenske policii. Ta uz byla nastesti zrusena (alespon se to rika).
Konecne jsme vyrazili do pouste. Brzy jsme opustili mesto a zacalo se za nami poradne prasit. Nejdriv to byla poust plna keru, ale i to byl pro nas zazitek. Tesne pred zapadem slunce nas ridic dozival, dozpival/dozival a zastavili jsme. My s Honzou jsme si nechali pohorky, ostatni zuli boty a vyrazili jsme asi na 500m vypravu k nejblizsi dune. Pisek byl plny jehlicek jakesi rostliny a hlavne Nemcici to zvladali spatne. Holky zocelene zarem mnoha bitev a nekolika brodu to zvladaly lip. Dorazily jsme k dunam, slunce mizelo za obrzorem a vsichni zacali blbnout, fotit se, sjizdet z dun po zadku (Milune a Al-Gabra). Ja chvili fotil, pak jsem dal nikonka Miluni a udelal jsem si z El-Capitana velblouda. Bohuzel to byl uz starsi velbloud, maximalne tak na jatka. Splasil se a rozbehl se semnou na hrbu z duny dolu. Chvili jsem myslel, ze to zmakneme. Dalsi chvili se pisek strasne rychle zvednul a uhodil me do obliceje. Ze strachu pred vykloubenim jsem pri padu hodil tzv."Zuzku". To znamena, ze jsem nedopadl na ruce, ale na ksicht. Sebrali jsme se ze zeme. Pisek vsude, hlavne v usich. Rozbehli jsme se s El-Capitanem v ramci treninku na 5BV o par dun dal. Byla to makacka.
Vratili jsme se k autu a zjistili neprijemnou vec. Miluni a mne se podarilo fotak pred piskem ochranit, Honzuv Lumix to stesti nemel a ten den jsme se snim museli rozloucit, nez se dostane do servisu.
Uz po tme jsme dorazili ke caravansaray, kde jsme meli prespat. Vypadalo to trosku jinak, nez jsme cekali. Zaprve tam bylo spoustu mistnich ve stanech, coz by ani tak nevadilo, ale hlavne, za druhe, to bylo moc moderni, vsude svetla, ani hvezdy nebyly videt, ale i tak to bylo fajn. Nasi dva ridici rychle postavili zvlastni stany (postavi se prakticky samy) a zacali nam kuchtit kebab. Prokusovali jsme podrazku, ktera uz mi leze i usima, povidali si s Nemci. Ridici nas chteli rozdelit do stanu holky a kluky. To se nam nelibilo, tak jsme nakonec nechali nemce v jenom stanu a my 4 si vlezli do druheho. Beztak by Nemci neprezili El-Caitanovy ponozky napumpovane pekelnym smradem. Vstavali jsme v 6.00 a rychle se naskladali do aut. Cekl nas vychod slunce uprostred solneho jezera. Fotili jsme se, posnidali, zase se fotili... El-Capitano nam ukazal, jak se moci na mongola (proste kousek poodesel a otocil se). Jeste, ze se mu nechtelo na velkou.
Po podrazkovo-melounove snidani jsme zase vlezli do aut a vyrazili smer Kashan (Kasaaan). Cestou jsme jeste zastavili v krovinate casti pouste. Nasi ridici zacali zmatene behat od diry k dire a lit do nich vodu, pripadne stouchat klackem. Domnivali se, ze tak vylakaji ven poustni stiry, ale ti s nimi todle mineni nesdileli. A tak jsme videli jen par mravencu.
V kashanu jsme jeli nejdrive vysadit Nemce u jejich hotelu. Snazili se jeste usmlouvat nizsi cenu, pac platili vic nez my. Chlapik v Tabatabei house je za to dost tvrde odsoudil (pritom podle me byli v pravu). Navic todle tu dela kazdej druhej taxikar (barbari).
Nechali jsme se odvezt na busove nadrazi a nasedli na bus do Esfahanu.

Rano u pana Ahmeda jsmese donutili vstat realtivne brzy, abychom byli v 8.00 pred coffee netem, kdyz jsme si to den pred tim s tim typkem dohodli. Bohuzel, takhle to v Rejnehu nefunguju. Coffee net se proste otvira, az se majitel vyspinka. Mel jediny stesti, ze jsme nevedeli, kde bydli, jinak bychom ho sli vyprudit asi az domu.
Po poulentni snidani (konecne po dlouhe dobe) jsme konecne kolem pul 11 uspeli a dostali se na internet. Nasledovala svaca od pana Ahmeda - Gabca je totiz obdarovala mastickou na bolave koleno pani domaci. Po doschnuti vseho naseho pradla jsme se konecne vydali opet na cestu - tentokrate do Kashanu. Cekali jsme na bus a zastavilo nam auto, tak nas vzal za skoro stejnou cenu do Tehrenu. Tam si nas opet prehazovali jako horky brambor, museli jsme na jiny autobusovy terminal. Vse se zdarilo.
Z autobusu nas vykopli kdesi v Kashanu - opet mi o autobusovy terminal, tak jsme opet vedeli prd, kde jsme. S nasim rozpoctem jsme si vybrali nejlevnejsi hotel. Sapni na zemi a na posteli by vyslo skoro na stejno, ale pan hotelier byl prijemny. Jeste prijemnejsi byl, kdyz jsme mu dali prasek na jeho bolavy zub. Taky jsme tu potkali jeden, na mistni pomery, fakt supermarket - melo to ulicky a regaly.
Spanek byl sladky a rano jeste sladsi s bananovym mlikem. Pivo a mliko v Iranu fakt umi (pivo - rozumej nealko limca ruznych prichuti). Meli jsme v planu vsechno obehnout a dalsi den se presunout. V historickych domech ale sedel chlapik na svem miste. Umel anglicky a umel navnadit. Tak se stalo, ze jsme se pridali ke dvema nemcum a koupili si vylet do pouste na jednu noc. Historicke domy vyly vazne krasne, vylezli jsme na strechu hamamu a tam se spustilo divodlo - to bylo to misto, kde to vypadalo jako ve star wars. Kluci vytahli svetelne mece a Gabca je jakoze Darth Vader mela udusit. Bydleli jsme hned vedle bazaru, tak jsme jim neustale brouzdali sem a tam, ale bohuzel jsme zatim nic nekoupili.
Koupili jsme si akorat melouny - dva - Enis se s Honzou vsadil, ze celyho ctyrkiloveho melouna sni sam a to po vydatnem obede v mistni restauraci. Na pokoji se hned rozkrojil a zacalo to prave drama. Prvni ctvrtku do sebe Enis nahazel s prehledem. Druha sla trosku ztuha a u treti uz skuhral. Honza byl velmi tvrdy a neuprosny. Dlabal si sam svou polovinu melounu a nedovolil Enisovi prestavku ani !) minut. Vsichni jsme Enise povzbuzovali stylem, ze bychom se uz asi davno pozcraceli snist to co on... Natlacil do sebe 3.ctvrtku. Uz mel jen kousek do konce... a vzdal to!! Prave prohral vic nez cely jeden dolar (cena melounu) a Milan na chvili derzertoval od Honzy k Enisovi. Lezel tam jak mrtvola a Honzik nad nim tancil vitezny tanec, az strcil ruce do stropniho vetraku. Vitezny pokrik znel celym hotelem a Enis se nemohl ani hnout, aby meloun zase nesel ven. Druhy den nam vsak hlasil, ze vsechno probehlo bezproblemove a meloun stravil bez obtizi.
Po kratkem slofiku po melounove sazce jsme bezeli do domu Tabatabei na krasne nocni osvetleni (pozn.Gabca: a ze to stalo za to :)).
Druhy den jsme si vzli svy saky paky, odnesli je do Tabatabei domu a nechali se odvezt do Fin Garden (mistni slavna perska zahrada). Nic tak slavneho to zase nebylo. Cekala jsem vic kytek, vetsi rozlohu, a podobne. Pro Irance, kteri maji vsude pouste, to vsak bylo neco extra. Meli tam 700lete cedry, muzeum, hamam, kde byl zavrazden Amir Kabir, byla tam rozvedena voda z fontany.
Zpatky v Kashanu jsme v rychlosti vlitli na internet a uz byl cas na nas poustni vylet.

Brzy rano pasacci ovci se svym stadem odtahli, sice ne uplne potichu, ale zaplat panbu za to. Bohuzel u nasich stanu zustala dvouclenna psi hlidka, co zjistila az Al-Gabra pri ceste na zachod. Podle svych slov curala se sutrem v ruce. Par hozenych sutru pak psy rychle presvedcilo, aby se pridali ke svemu stadu.
Turkobijce se svoji tureckou obeti se nemeli ke vstavani a tak jsme s Al-Gabrou rozdelali ohen a postavili na caj. Pozdeji se podavala snidane. Na durazne doporuceni nasi zavodni kucharky se podavala bramborova kase z prasku s cukrem a se skorici. Na hladove stupnici dle El Capitana dostala cele dva body ( deset bodu ma svickova od mamy, jeden bod ma voda s bahnem, jecmennou moukou a kakaem /pozn. to el capitan jedl v indii ). Par soust jsme pozreli, ale byl to ocistec. Bylo to prohlaseno za nejvetsi kejdu zajezdu. Zabalili jsme stany a vyrazili dolu. U samotarskeho vcelare jsme vstoupili na silnicku a sli po ni. Cesta byla nudna az na zapalene smetiste, ktere hodne smrdelo. Pak se napojila na silnici. Na krizovatce nam zastavil nakladak plny pisku, jestli chceme svezt. Pro nektere to byl prvni zazitek tohoto druhu. Byla to docela bzunda jet na korbe plne pisku serpentynami nad hlubokym udolim. Vyhodil nas kousek od Ahmada. Otevrela nam jeho dcera (jel s baskama do Amolu a mel se vratit az ve ctyri). Tak jsme se ubytovali, dostali od Fateme caj (dcera Ahmada), dali prasky (ibac) a masticku (anulin nimesulid) na bolave koleno Ahmadovy zeny. Fateme prinesla slovnik English/Farsi a pokouseli jsme se o konverzaci. Al-Gabra pak predcitala nektera slovicka ve farsi. Treba Mashuge Faribande znamena "charming lover". To se velmi libilo Turkobijci a chtel si to zapamatovat, a tak to rikal porad dokola: "Masguhe Mashuge Mashuge...". Byla chvile ticha a Fateme koukala na Turkobijce v nemem uzasu a s bradou malem u kolen. Pak se mu zacala hrozne tlemit a od te doby ho oslovovala jenom Mashuge. Timto si Moris znovu prodlouzil jmeno, ktere v cele delce znelo: Agha Ab Mashuge Faribande Moris Turkobijce. Pak jsme si sli koupit veci na obed. Po ceste jsem potkal pana, ktery se me zeptal, jestli nechci odvezt autem na oficialni cestu na Damavand. Kdyz jsem to odmitl, zacal se dost neprijemne vyptavat odkud jdem, kam, a hlavne jestli jsme zaplatili poplatek. U posledni otazky jsem byl donucen zalhat. Po zbytek pobytu v Reynehu jsem mel fakt bobky, abych ho znovu nepotkal. K obedu jsme koupili spageti, tomatovou omacku a tunaka. Nejlepsi jidlo za dlouhou dobu. Zbylo jeste na snidani. Pres den jsme se uz jen sprchovali, prali si (enis : el capitan poprve a mozna naposled), psali debilni denicek, jedli a marne se snazili dostat se k internetu. Pan Ahmad prijel okolo sedme, a kdyz jsme chteli zaplatit stejnou cenu jako minule, tak se razem z mileho dedy stat kapitalisticky vydriduch. Misto dvaceti babek jsme zaplatili petatricet a to jsem to jeste o pet dolacu srazil. Vecer jsme sli spat uplne mrtvi.

El Capitanuv denik, dodatek, hvezdne datum 46646657.8
Pan Vody si sve jmeno vyslouzil opravdu pravem. Nejenze nasel vodni zdroj, a tim zachranil vypravu pred predcasnym navratem a zizni (i kdyz tudle variantu by mnozi o den pozdeji docela ocenili), ale byl vybaven, kdybychom vodu nenasli. Nastudoval porad Survival, kde doporucovali zacit kopat diru ve vyschlem koryte potoka, protoze se tam da narazit na vodu. A tak vzal plastovou lopaticku, kterou normalne pouziva na granule pro psa (Karu). Myslim si, ze pozorovat pana vody a okouzlujiciho milence, jak hrabe plastovou lopatkou v suti, by bylo vice nez zabavne. Ale snaha se ceni.

Budicek zazvonil ve 4:00. Takova bolest a zima! Vsechny bolela hlava z vysky, coz dokazal spravit jeden brufac (muj oficialne doporucovany diluran ukazal, ze je zase k hovnu...) Po nasi velmi chutne a vydatne snidani ze zbytku ovesnych vlocek, jsme se ve tme a zime vydali vstric vrcholu. Stany jsme s ostatnimi vecmi nechali v tabore. A byl urcen obetni beranek, ktery tahl krosnu s vodou a teplym oblecenim. Pruvod celovek se musel po 30 minutach zastavit. Nase cesta sla ted ze skal dolu. Dalo se to normalne sejit, ale za svetla. A tak jsme cekali. Coz byl jeden z prvnich sladkych momentu, zvlast, kdyz si clovek uvedomil, ze nemusel vstavat ve 4:00, ale o hodinu pozdeji.
Po rozedneni jsme sli pres skalnatou stezku. Neslo se dobre. Po asi dalsi 2 hodinach jsme dosahli skalnateho hrebene, kde byl trochu vyhled. A sakra - jdeme uplne blbe. Nesli jsme po zadny stezce, jen to tak vypadalo (asi jak tam skotacili kamzici nebo jina horska havet). Dalsi dvouhodinovy zbytecny sladky moment. Museli jsme zase zpet doprava na nas hreben. Trochu horolezectvi neuskodilo, Al-Gabra pry diky tomu prisla o svuj strach z vysek. Nic jineho ji taky nezbylo. Zpet na hrebeni jsme nasli vyslapanou cesticku, po ktere jsme postupovali nahoru. Slo se velmi ztuha, obvzlaste s krosnou a davali jsme casto prestavky.
Po delsi dobe uz jsme byli nervozni a rozhodli jsme se jit zase doleva na oficialni cestu. Uz nam v ceste nestaly tak prikre skaly (ale to neznamena, ze tam zadne nebyly). Nicmene velmi dlouhe sutove pole slibovalo velmi vyzivny a intenzivni sladky moment. A objevili se i novinky, a to snehovy a napul zamrzly potok. Po tomto inenzivnim zazitku jsme konecne vstoupili na oficialni cestu, coz byla jen lepe vychozena cesticka smerem k vrcholu. Bylo tam i nekolik skupinek Irancu, kteri na nas docela cumeli, kdyz jsme prisli uplne z netypicke strany.
No a hura na vrchol. Mysleli jsme si, ze to bude jen otazka hodinky. Ale chyba lavky. Pokazde kdyz jsme vylezli maly vrcholek, objevil se za nim dalsi a strmejsi a vrchol porad v nedohlednu. Zacala se objevovat snehova pole, nastesti cesta vedla jen pres jejich okraje. Kameny zezloutly. Vsude byla sira a obcas to bylo i citit.
Horska nemoc uz se projevila naplno. Vsechny bolela hlava a plice, sli jsme slimejsim krokem a zastavovali kazdych 20 minut. Po ceste jsem si take zacal uvedomovat, proč pan Ahmad rikal, ze pred vystupem mame jist jen polevku. Po te ovesne kasi se mi docela nafoukly streva a mel jsem pocit, ze mi vybouchnou. Celou cestu jsem se bal, ze jsem vypustil par falesnych pratel z prvniho patra, nastesti nebyli falesni:-). Pri jedne z prestavek sebou Turkobijce placl o zem a zustal lezet rka, ze se mu tak mota hlava, ze uz ani moc nevi, kam jde. Zde bylo vymalovano. Dostal flasku vody a byl poslan dolu, kde na nas mel pockat. Sli jsme dale. Ackoliv jsme uz vypili skoro vsechnu vodu, krosna se zdala az nesnesitelne tezka. Vyse popsane priznaky horske nemoci se rapidne zhorsvaly. Al-Gabre se uz i pridaly mzitky pred ocima a pocity na zvraceni. Po nejake dobe jsme vylezli na pahorek, kde byl primy vyhled na vrcholek. Bohuzel tam zacalo foukat a lehce snezit. Nas vytouzeny vrcholek, ze ktereho na ruznych mistech stoupala oblaka siry, se nemilosrdne zacal zatahovat mraky a sirnymi vypary. Byl konec. Nestihli jsme to. Damavand zustane nepokoren. Po chvili vystoupili z mlzneho oparu dva Iranci. Mleli neco ve farsi a pri tom nesouhlsne kroutili hlavama. Ani oni to nestihli. Zrejme ten den nikdo. Popravde pro nas to spatny pocasi bylo vysvobozeni. Asi bychom tam nevysli, tak aspon mame poctivou vymluvu, proc to neslo.
Vraceli jsme se dolu jako spraskani psi. Al-Gabra se svym opuchlym a rudym oblicejem vypadala jako rajce. O hodne vyskovych metru nize, byla z dalky videt takova modra tecka na obrovskem kameni. Jak jsme se priblizovali, tak ta tecka rostla a pozvolne se menila do leziciho tela v embryonalni poloze. To Pan vody chrnel promrzly na kost na skalnim vystupku, v zavetri ostreho sutru. Po hodne dlouhe pauze jsme vyrazili smer tabor. Tento asi dvouhodinovy sladky moment se snad ani neda vylicit slovy, nicmene v nasich srdcich zustane navzdy, specialne v Al-Gabrine. Do tabora jsme dorazili neco po ctvrte. Museli jsme se rychle sbalit a sejit jeste 1000 vyskovych metru do prvniho tabora. Po celodenni ture jsme se docela tahli. Tak jsem u naseho napajedla navrhl, ze vezmu stany a pujdu napred a nez vsichni dorazi, tak je postavim. Ostatni meli nabrat vodu. Prvni hodinu to slapalo dobre, ale pak me rozbolela kolena a musel jsem zvolnit a dat si prestavku. Kousek od taboriste jsem byl dohnan Panem vody. Spolecne jsme pak spatrili, jak dva pastyri nahnali stado ovci a koz na nase taboriste. Nastesti ve vedlejsim udoli byly take rozvaliny domku a ohrad a hlavne rovny placek. Problem, ktery jsme zjistili pri blizsim ohledani spocival v souvislem koberci hoven pokryvajicim placek. Nakonec jsme nasli jakz takz rovne misto u ohniste, ktere bylo kamenu proste a docela i hoven proste. Holky dorazily za tmy, kdyz uz jsme rozdelvali stany, coz bylo stesti, protoze v te tme uniklo ostrizimu oku Al-Gabry nejedno lejno a byl klid. U ohniste bylo drivi, a tak jsme dali varit vodu na caj a slepici polevku s podrazkou. Ta se podavala ve stanu turkobijcu. Po par minutach teto ubohe vecere, pri ktere se dokazal nasytit jen Turkobijce (a to jeste nejedl podrazku), se zacal odehravat nejsladsi moment dne. Podle meho nazoru to byl i jeden z nejsladsich momentu zajezdu. Zacal se ozyvat zvuk zvonku a rolnicek, ktery bohuzel silil. Pridavalo se k tomu jste beceni a meceni a co hur i stekot psu. Nez jsme se nadali, neco zacalo frkat u naseho stanu a nasledne se to rozhykalo. Byl to oslik ustajeny tak 3 metry od nasich stanu. Dva pasacci ovci pote, co zabrali nase taboriste, premysleli, kde by mohli dnes spat a nahodou to bylo v nasem nahradnim taboristi. A tak pritahli cele stado ovci a koz a rozlozili rohoze tesne vedle nas. Pritom nas uplne ignorovali. Stezi odpovedeli na pozdrav. Pak si udelali tak dva metry od stanu Pana vody ohnicek a vesele se spolu bavili. Tento zuzovy vecer po narocnem patnactihodinovem vystupu a sestupu byt podmalovanym becenim, cinkanim rolnicek a hykanim osla, ktery byl mimochodem ustajeny na malem kruhovem placku pokrutem kompaktni nekolikacentimetrovou vrstvou kobylincu (ci spis oslincu), ktera pretekala mezi sutry dolu k nasim stanum a vytvarela tak zvane "hovnopady" (jak je trefne pojmenoval Pan vody).
Takovou sladkou teckou v tomto nejsladsim momentu, bylo nekolik zmarenych pokusu jit na zachod. Pastevecti psi obklicili nase stany ze tri stran a pokazde, kdyz chtel nekdo vylezt ven, nebo se jen pohnul, zakaslal, promluvil, ci si uprdnul, spustili ostry stekot. Primo u nas jeden pes dokonce zakopnul o nas stan. Pasackum to bylo samozrejme uplne jedno. takze ohledne curani : " rano moudrejsi vecera". Nevedel jsem, jestli se mam smat nebo brecet. Pres hlasity stekot semtam zaznelo Turkobijcovo kleni, ktere zase bylo prehluseno stekotem. Vsichni z toho byli velmi zniceni, akorat Milune ( Geta ) zarezavala jako drevo.

Budicek jsme meli na 6:30. V tu dobu prochazelo stado ovci s pastevci. Obzvlaste jejich psi nam vysvetlili, ze si mame jste tak hodinku polezet ve stanu, nez projde stado. K snidani jsme si dali Carbosnack (pomerancovy gel pro vrcholove sportovce), ktery vzdalene pripominal marmeladu, s jejich den starym chlebem, ktery ztvrdnul a vypadal i chutnal jako podrazka od bot.
Do hodinky jsme vyrazili a sli jsme tak, jak nam Ahmad vysvetloval. Melo to byt cirka 3 hodiny chuze. Prvni dve hodiny zas tak zajimavy nebyly. Akorat lehce nastydly Turkobijce pozadal Al-Gabru o Olynth, a kdyz si furt cakal do nosu a rikal, ze to na nej nepusobi, tak mu Al-Gabra sundala vrchni plastove vicko s tim, ze takhle by to uz mohlo fungovat.
Nutno podotknout, ze bylo docela vedro a nikde nebyla voda (mela byt podle Ahmada az u toho dalsiho kempu) a nam po hodine zbyla posledni 1.5 litrova flaska na 4 lidi, ktera rychle ubyvala. Situace po 2 hodinach uz byla celkem kriticka. Bylo po poledni, parak a nam zbyvalo 0.5 litru sluncem vyhrate vody pro vsechny. Moris Turkobijce uz docela blouznil a prohlasoval, ze tu vodu slysi. Samozrejme slysiny. Jenomze on uz za tou vodou i sel. Uhnul po chvili doprava a sel ze srazu dolu. Minutu potom zacal vykrikovat, ze ma vodu, tak jsme se sli podivat. A skutecne objevil a rozpojil cerne plastove trubky, ktere privadely vodu jednomu samotarskemu vcelari, co zil o 1000 vyskovych metru nize. A tak Moris Turkobijce, vitezny pokoritel u jezera Tortum Golu a zachrance nasi vypravy si vyslouzil dalsi privlastek a to Pan vody (v perstine). Od toho dne nosi jmeno Agha Ab Moris Turkobijce. Obcerstvili jsme se a na muj navrh jsme naplnili kazdy jen jednu flasku vodou, protoze preci u dalsiho kempu ma byt voda. Alespon to tvrdil pan Ahmad. Vyrazili jsme s chuti dale. Cesta byla ovsem horsi a horsi. Travnata louka poseta sutry a bodlaky se razem zmenila v prikru kamennou sut a nadmorska vyska okolo 4000 m.n.m. si take zacala vybirat svou dan. Plouzili jsme se jak slimaci a vseobecne ticho prorazel obcasne jen muj zchvatovity a tuberovity kasel, ktery jsem si privezl z Erzerumu. Na Pana vody to ovsem melo pramaly vliv. Povzbuzen svym hrdinskym cinem se drzel vzdy par kroku pred nami a tvaril se vrlmi odpocate. Podelany endorfiny...
Cela tahle dlouhodoba agonie, prokladana bohate prestavkami, prece jen zdarne skoncila a my jsme na vrcholku jednoho kopce objevili nekolik rovnych kruhovych packu obehnanch kameny. GPS ukazovala 4 200 m.n.m. To by melo byt ono. Nicmene s nasim stestim, navigacnimi schopnostmi a Ahmadovou komunikacni schopnosti shnile okurky jsme se rozhodli, ze bude prece jen lepsi, kdyz vysleme zvedy po okoli, aby to potvrdili a nasli vodu, ktera uz zase zacala dochazet. Ja a Al-Gabra jsme tedy vysli vzhuru (diky bohu uz bez krosen). Moris Turkobijce a Geta byli ponechani svemu osudu v snad novem tabore. Vrcholek, na kterem jsme dolozili krosny a pana vody s Getou se promenil po chvili v kamenity hreben, ktery se tahl vzhuru. Uz byl videt i zasnezeny vrcholek, jenz se zdanlive halil do mraku, byly to ovsem jedovate pary siry. Ty se ovsem objevuji vetsinou az po poleni, proto se po te dobe uz na vrcholek nechodi. Je to nebzpecne, dokonce pred par lety pro jednoho mistniho horskeho vudce a jeho syny smrtelne. Nas skalnaty hreben byl zleva zakonceny misty docela prikrou skalou, ktera se ale misty dala sejit bez problemu. Zde pak podel skal navazovala jakasi imaginarni stezka, kterou jsme s Al-Gabrou vyhodnotili jako zitrejsi cestu na vrchol. Dale vlevo se pak tycily skaly, na kterych stal oficialni shelter 3 a ofiialni cesta. Dopkonce hodne dalce mnohem vyse byly videt nejake barevne tecky, co se vracely do oficialniho tabora. Zaroven jsme hledali mozny dalsi placek pro nase stany. Meli u nej byt dva poznavaci znaky, a to viditelny shelter 3, coz sedelo, a jakysi velky osamoceny kamen na rovnem miste, ktery mel byt zluty, ci snad dokonce sirovy (ne neni to gramaticka chyba). Takovych osamocenych kamenu tam bylo vic, ale vsechny byly cerne. Po okoli se nachazely jakesi ukryty pro stany, okonce i par plynovyh kartusi jsme nasli. Ale vsecho vypadalo narychlo vybudovane jeste vetsima zoufalcema asmolarema nez jsme byli my. Tem se asi nepodarilo najit taboriste jako nam, ono bylo docela zakryte skalkou a dalo se snadno minout. Bylo jasno, zustaneme tam, kde jsme nechali krosny. Po ceste zpatky jsme videli, ze Ahga Ab se rozhodl dostat svemu jmenu avzal Getu akrosnu plnou prazdnych flasek a vydal se tentokrat doprava na prikry svah pokryty kamenou suti hledat vodu.

Ahmad nekolikrat vysvetloval, ze voda je jen 10 minut chuze doprava od tabora. Vodu hledali stejne dlouho, jako my byli na pruzkumu. Tentokrat ale Moris Turkobijce precenil sve sily. Nekolikahodinovym pobihanim se stahal tak, ze asi pozdeji prochladl a ochorel. Co ted? Byly 4 odpoledne a my zas byli skoro bez vody. A v sedm ma byt tma jako v pytli. Meli jsme dve moznosti: bud se vratit skopce dolu pro vodu, kde jsme ji brali odpoledne, anebo hledat dal na kopci, kde nam ji doporucoval pan Ahmad. Zvolili jsme tu druhou moznost. Bohuzel. Mysleli jsme, ze ta voda tam bude schovana nekde vys. A tak ja a Al-Gabra s krosnou naplnenou prazdnymi flaskami jsme znovu prolezali sutovy pole, doufaje, ze vodu nalezneme. Bez uspechu. Geta a Enis mezitim rozestaveli stany. A stahany Pan vody okamzite zalehl, protoze byl solidne prochladly, bolela ho hlava a mel asi teplotu. Po nasem, zbytecnem hodinovem hledani byl pred nami porad ten samy problem. Museli jsme tentokrat dolu k nasemu odpolednimu napajedlu. Meli jsme uz jen dve hodiny do zapadu, coz bylo tak tak. Doela kondicni trenink si trikrat nahoru a dolu vyslapnout kopec a skoro vzdy zbytecne. Podle slov Al-Gabry by mel jeji kondicni trener radost.
Nahoru s 11kg krosnou vody jsme dorazili prave, kdyz se stmivalo. Na uvitanou jsme dostali od nasi zavodni kucharky vlazny caj. Zde se v praxi porjevila stredoskolska fyzika, kdy se s klesajicim tlakem snizuje i teplota varu. Takze vrouci caj byl vlazny. Ihned jsme zalezli do spacaku, zacinala byt kosa. A Geta musela obsluhovat cely tabor promrzlych. K veceri se podaval dobry hostinec (testoviny s brokolici), normalne bych si asi moc nepochutnal (pozn. Peta: keca, spraska vsechno a vzdy), ale byl takovy hlad, ze jsme to s chuti vytreli podrazkou od bot (tedy jejich chlebem od vcerejska). Sli jsme celkem rychle spat. Bali jsme se zimy a tak jsme na sebe navlikli vsechny vrstvy obleceni a dali si do spacaku vodu, aby nezmrzla - coz nebyla zas takova sranda, pac vlastnima stehnama zahrivat flasku ledovy vody nuti cloveka tise skucet do spacaku.